Bouře. (VII. Dva pobřežní loupežníci.)

Nu, co’s zlovil? Hoch tu v písku bledý –

známých tahů. – U svatého Bedy!

Totě věru našich břehů dítě.

Míval děvče, tam, kde na skal štítě

v dálce chatku rozeznáváš v šeru.

Odplul kdysi – v dálku obemženou,

dívky prsten s sebou nes’ – a věru

s jinou také nevrátil se cenou.

Prstýnek mu nech a v moře zpátky

ponoř ho... Ha! dívku skok tam vrátký

v moře vnes’! Teď bílé vznáší dlaně

z vln. – Toť ona! Pomodlem’ se za ně!