BOUŘE ZA NOCI.

Výrazná a ztrhaná tvá, Noci, líc

blesky k oknu se mi tiskla hovoříc:

O dávných a zašlých přátelstvích,

zardousených láskách v pucích svých,

o zradách té bouře jek řval tekoucí

a zrak její žhnul jak vědoucí.

Dlouhá byla noc. Vždy měla smích

břitkých rozprav rozhodčích a hořknoucích,

okamžiků ohromení zdvihla chvílí tou

podvedenou lásku chátravou a odbytou,

přátel dávných jedy měla groteskní,

když se v malomocné zlobě rozteskní.

Dnes jsem bezcitný a všeho vzdálený.

Celý svět jak svírám rameny,

neslyším, co malé, bídné, osobní.

Cítím z hrobů píseň pohrobní.

Tuším, zlo jak setřásal by mučedník.

A jak nad zítřkem již svítá dík.