BOUŘE.

HLE, v blescích ticho zahřmělo a nejbohatší sen,

tvou bouří zahnaný, se vrátil v duši mou,

chud, ustrašen a oslněn, pro sta životů zamyšlen,

a v tváři tvojí slávy bledost smrtelnou.

Jen jedním zraku uvřením a v jeden křídel ráz

nad vírem věčností tvých něm se zastavil,

dech jako mrtvý zatajil a ohněm žhoucí pás

tvých moří zpěněných svou bázní pozdravil,

a teď pro odvahu svou přílišnou v mých světlech bloudí bled,

u zpívajících pramenů vysílen umírá,

a jenom v těžkém usmání tvůj tajuplný svět

před zraky mlčenlivých nadějí mých otvírá.

Do stínů země halí tvář, když z dálky uslyší

tvou bouř se blížiti, jež světy vyvrací,

a z blesků tvého dne, jež bijí v jeho stavby nejvyšší,

mu šlehá zsinavělý požár halucinací.