Bouře

Oh, první májová bouře

mne venku zastihla včera;

v údolí Svitavy vpadla

hodina přísná a šerá.

Od stráně ke stráni haslo

vášnivě zlomené světlo.

A nebe rozdoutnalo se,

by náhle ohnivě zkvetlo.

Zelení chvějivý příval

ustrnul v plastičnost chmurnou.

Docela zčernalo boří

jak s odhodlaností vzpurnou.

A pak to zaválo dolem.

Blesky a hromy se líhly

v nebesích převalujících

dýmy, jež za zemí tíhly.

Za kapkou kapka. A náhle

země se s oblohou střetla;

obloha ledový příval

jí ve tvář divoce vmetla.

To byly kroupy. Jen okamžik.

Skryt špatně zřel jsem, jak bijí...

Člověk se slunečnem jednou

a bouří podruhé spíjí!