BOUŘE.

Když se borem přes ouskalí

Strašné chmury plašně valí,

A hrom zdálí počne řvát:

Vzhlédna k nebi v bouřném čase

Mním, že otec žehná zase

Svojích dítek milerád.

Živel s živlem v krutém boji

Kácí jedle jako chvojí,

Zvěř vyje v doupěti svém;

Než kdo lásku k tvůrci kojí,

Pevně v děsné bouři stojí,

Byť se ve dví trhla zem.

V ohni obloha se svítá,

Ve třesku se oblak kmítá,

K nebi hledím tento čas;

Neb déšť líbě na zem plyne,

Úroda na vesmír line,

Veselí se každý hlas.

Moře ječí, mece pěny,

Vlny stojí jako stěny,

Rámě plavce hrůzou mdlí;

Neděsme se bouře černé,

Ztamtud otec na své věrné

Okem libým vezdy zří.

Liják toky dolem hrne,

Poutník umdlen strachem trne;

Však než okem k nebi hne,

Zří slunéčko s vlídnou tváří,

Jak se v barvoskvoucí záři

Duhy oblouk přes háj pne.

Řvi jen, bouře, pni svá křídla,

Blesku z ohnivého sídla,

Rozvrať země kořeny!

Nic mou víru nezachmouří;

Neboť ten, jenž mluví v bouři,

Jest všech otec milený.