BOUŘE.

Vítr, posel živlů, zahrál na větve své bouřné arie

tak silně, že až v kořenech se stromy zachvěly.

Zachvěla se i země v sladké předtuše

příchodu rozbouřených vln.

A mračna černá s lesy o závod se rozezpívala

šelestem dešťových krůpějí a vražednými ranami hromu,

jimž světy v dálkách ozvěnami odpovídaly:

o zrození a smrti, věčném přechodu,

který je jediný život,

přelévající hmotu z formy do formy

tajemným spojením a roztříštěním sil

dle zákona, jejž neprozkoumal lidský intellekt.

Laškovné vlny nových potoků

neznavily se marnou hrou:

nánosy mrtvých dnů,

stopy nohou, z nichž tekla krev,

prach s pískem, v kterém zkameněly slzy,

zvířecí kostry a hnijící těla

odplavily....

Planeta, uvolněna,

vydechla s trylkem ptáků jásavým

písně svých vůní.

Omladlá ležela

a slunci, jež protrhlo mraky,

odevzdaná.

Zapadající, políbilo ji svými paprsky

v obdivu nad leskem její nádhery,

a měsíc nedočkavý srpem rostoucím

se zasmál na ni,

znovazrozenou.

Očima k měsíci obrácen, srdcem k slunci,

ptal jsem se všeho, co může odpovídat:

Proč nánosy mrtvých jar z duše člověka

odplavit může jen bouře,

v níž bleskem bije bolest vždy trefující

a deštěm teče krev srdce.

A věci, jež znají tolik hovořit

o kráse smrti a tragice života,

mluvily ke mně nejasně – – –

Ale když ostřejší paprsek měsíční

můj zrak mi odvedl houstnoucí tmou

ke stromu bleskem roztříštěnému,

z nějž jarní míza tekla kaskadami,

ihned jsem porozuměl.

Strom pravil:

Pyšný, jsme jednoho rodu! –