Bouře.

V temné noci zachmuřené

dusným vzduchem již se žene

jako šelma rozvzteklená

zpívající vichřice,

v zahradách stromoví sténá

jejími šlehy – a strachem,

bičovány smetím, prachem,

chvějí se okenice.

Náhle lomenice blesků,

hromu ohlušného třesku,

na okamžik, jak se zdálo

vichřice ulekla se,

neboť zmírnila se málo –

pak se víc však s blesky prala,

s nimi ječíc tancovala

v divokém deště kvase.

V zastrčeném koutě města,

budovy – kamž truchlá cesta

obětí šla nedostatku –

zdvihaly se obrysy;

o pevné zdi její v zmatku

nazpět se živly srážely.

A v ní mřižované cely

hostily vězňů rysy.

Za jedním okénkem seděl

jinoch tam a mračně hleděl

černým v bledé tváři okem

na to živlů řádění –

nevyrušen stráže krokem –

a šeptal: Ó, blesku divý,

buď aspoň ty spravedlivý

a rozdrť mé vězení!

Pro sebe to nepřeji snad,

vždyť, ó Volnosti, nadšen, rád,

pro tebe, ty milko moje,

nesu tyto okovy –

mne neoblomí ty boje;

bolno však, že já věk jarý

trávím zde, když otec starý

s vetchou matkou hladoví...