Bouře.

Čekáš už, má doňo krásná?

Západu se růže jasná

v rudé lístky rozprchala;

k večeru’s mne k sobě zvala:

nuže, otevř milanu!

Otevř okno roztomilé

ložnice své úzké, bílé...

Nad zahrady stinným prahem

mraky hrozí vážným tahem

černých, lstivých havranů.

Rychle, rychle! – Prachu vlny

vzbudil vichr zlomyslný

z klidna lože v tanec dravý,

hustým proudem dech mi staví

v strmé výši pavlanu.

Ach! teď jeho ve objetí

biret s lesklým pérem letí...

Proč ten úsměv dovádivý

vnadné tvoje rtíky křiví?

Otevř okno milanu!

Jak to hučí divým jekem!

Ve vlase mi řádí měkkém

těžkých kapek vlhká četa,

uhasla mi cigareta,

otevř, otevř milanu!

Mlha sedla v okno bílé –

ah! juž ni tvé líce milé,

oči smavé, blýskající,

hravou touhou laškující

nesmím zříti s pavlanu!

Doňo krásná! dobrá! drahá!

Po mých slovech vítr sahá,

uchvátí je, zanese je

hluché svoje ve peřeje,

já tu v bouři zůstanu!

Proudy deště šumí, hučí,

pádem v okně teskně zvučí

jako dlaň má tetelivá,

tepotem jež doňu vzývá:

otevř, otevř milanu!

Dlaň již tuhne ostrým mrazem!“ –

Zařinčelo okno rázem;

rozmařilé líčko donny

noří ven se zpod záclony,

smavý ret dí k milanu:

– Don Quevedo, slíčný muži,

přijměte tu skvostnou růži:

bez kordiska v tuhém boji

dokázal jste lásku svoji

v úzkém poli pavlanu.