BOUŘE

Je před bouří, kraj ponořen je v stínu,

dech zadržuje každá bytost lesa,

úzkostně hledí vzhůru na nebesa

a krčí se v kapradí, mech a hlínu.

Ten akord ticha, hrůzy vytušené,

než příval vody po svahu se žene

a proudem podemílá sypké břehy

a uvolňuje trav a metlic stehy

na gobelinech, tkaných do závěsů

na stráních hor a na úpatích lesů.

Jak stromy pevně kořeny se drží

své rodné půdy, jak je zatínají

do břehů skal, jak větru uhýbají,

když žene se nad hlubinami strží!

Blesk, úder v zápětí. Kdo zhynul v lese?

Jak zděšeně se jeho srdce třese,

jak bledne skála, jež ho podpírala,

ve svitu hrůzných blesků do zsinala

v podobu obra, který proudem vod

se pohne též a dá se na pochod.

Jak přehlušuje vichru mocný svist

úzkostný nářek odervaných hnízd

i nářek kmenů, z nichž se míza prýští,

když úder blesků jejich těla tříští.

Co zhynout mělo, zhyne v bouře běsu.

Zázrakem zachráněn je na útesu

keř drobný s ptačím hnízdem. Z něho ke mně

po bouři, která lesem přehnala se,

až z rána vyjde slunce v plném jase,

zas tryskne ptačí píseň k chvále země.