Bouře.

Jak černé vlny valí

se nebem mraků chvat,

kde hvězda začne plát,

ji v ráz svým křídlem halí.

Jak tisíc lvů když hřímá,

kde poušť v svém tichu dřímá,

slyš, hromů děsný ráz.

Jak v prostoru kdes hloubi

by archanděla trouby

v svět výstražný zněl hlas.

A hučí to a zmlká.

A blesků plane žeh,

jak mečem v plamenech

nezřená mává ruka.

Tu jak šíp vystřelený

blesk sjede rozžhavený,

tam ohnivý plá had;

ten, temnota kde širá,

svůj jícen otevírá,

jak veřej pekla vrat.

Zem chvěje se, Ó běda!

V svých ňadrech hrůzy cítí,

kam příval vod se řítí –

jak mračno peruť zvedá.

Strom ve vichřici sténá,

a skála rozbrázděná,

se chvěje v žasnutí.

Květ, v plod jenž naděj skládá,

v ráz zlomen, navždy padá

pod vichrů perutí.

A uděšeni ptáci

se v hnízdech tulí k sobě;

Ó běda, strom kdy kácí

se v blesku divé zlobě!

Slyš, chýží chví se střechy,

kde slyšet matek vzdechy

a dětí bolný vzlyk;

kde k obrázku v němž svatý,

zní prosby v hromů ryk.

Ó nebesa vy luzná,

kde zlaté slunce hoří,

s hvězd v duše mír se noří,

jak v hněvu svém jste hrůzná!

Jak zem, jež k vám se směje,

teď o vše své se chvěje,

jak matka o svůj plod!

Ó, co jen boha nutí,

by zřel tu v blesků žhnutí,

by mluvil v huku vod?!

Však ne! To věřím, Pane,

jímž trvá živel každý,

že blesk, jenž schopen vraždy

Tvou vůlí hvězdou vzplane!

Ty zvedneš květ, jenž hyne,

Tvá ruka v pomoc kyne,

kdo v bouřích spěchá v dál;

Tys spočet všecky hrůzy,

Ty znáš všech dětí slzy,

Ty znáš všech matek žal!