BOUŘE.

Boží Hod a žárné odpoledne –

téměř celé město spěchá k lesu

s ryčnou hudbou se smíchem a v plesu,

pusto všude jako po vymření,

sotva prázdno nehybné se změní

sloupem prachu, jenž se náhle zvedne.

V zahradu jsem uchýlil se tichou,

abych podle dávného již zvyku

prázdno prchajících okamžiků

strávil v matném, nezřetelném snění

v planém, neurčitém přemýšlení,

aneb vyplnil je četbou lichou.

Vážné písně odměřené zvuky

letí vzduchem. Vím, kdo doma zbyli,

v kostele se nyní shromáždili,

aby chvály odpolední pěli

Duchu, panovníku, těšiteli,

který kdysi v mračen temné shluky

světlo, jež je rozptýlilo, vrhl,

jazyky se snesl ohnivými,

ke svým přišel, aby vždy byl s nimi,

plaché učeníky kouzlem darů,

plápolem nehasnoucího žáru

k nadšení a k těžké práci strhl.

Aj, tu náhle, téměř z nenadání

mračno kde se vzalo, tu se vzalo,

nad západem nepohnutě stálo;

vedro nesnesitelné, jak bylo,

v pravé požárno se proměnilo,

které květy k vyschlé zemi sklání.

A již bouře těžkou nohou kráčí,

úzkostlivě prudké vichry vějí,

stromy prohýbají se a chvějí,

každý lístek zmítá se a třese,

černý mrak se blíž a blíže nese,

zmlká švítořivý tikot ptačí.

Obloha se celá rázem stměla,

olověné dusno k zemi padá,

žhavou ruku svou na všecko vkládá;

rachocení táhlé ozývá se –

hněv a přísnou hrozbu v temném hlase

první rána hromu zaduněla.

Dlouhé ticho... A jak divné bylo!

V trávu, jež se krčila a vadla,

vlažná krůpěj a tu druhá spadla,

houstne déšť a volným taktem bije

v střechu, která domek z latí kryje –

celkem znatelně se ochladilo,

bouře ale dál se převalila,

nevzňaly se lítající blesky,

nezavzněly hromu drsné třesky,

aby probudily v temnu duší

hlasy dřímající v mrtvé hluši,

roznítily jiskru, která zbyla.

Vzhléd’ jsem vzhůru, skoro se mi zdálo,

že se tmavé, prchající mraky

posměšnými ohlížejí zraky –

nebe, jež se tenkým proužkem bledým

rychle prodíralo mračnem šedým,

nevesele, mdle se usmívalo.

Což jsme vskutku slabí tak a matní,

že se bouře raději nám vyhne,

a že blesk, jenž kmitavě se mihne,

do všeho, co vysoké jest, bije,

odvrátiv se do mraků se kryje?

Tak již nízcí jsme a tak jsme špatní?

Vracíme se k hroudě, z níž jsme vstali,

počítáme, jak kdo do ní ryje,

počítáme též, jak z hroudy tyje...

v převrácenosti, jíž hvězdy kvílí,

péči o tělo jsme postavili

na místo, které jsme duši vzali.

K čemu duch i s bouří darů svatou?

K čemu jest nám vzněcujících blesků,

které vzplanou rudě na nebesku?

Něco chladu a pak třeba ještě

krátká sprcha střízlivého deště

stačí měrou plnou, vrchovatou.