BOUŘE.

Ve vsi ticho. Tu se hluku

jednou za rok natropí,

když hoch dívce podá ruku

neb jí rakev přiklopí.

Ve vsi klidno. V šeru tenkém

klidu ještě přibude,

leda že hoch pod okénkem

dívce píseň zahude.

A tak mírno, jako k svátku,

zvonek spouští klekání – – –

v tom jak vichr kolem statků

letí čtyři huláni.

Zastaví se u hospody:

„Hejda, pivo, šenkýři!“

Šenkýř smeká v dobré hody –

nesa piva pro čtyři.

Pán bůh s vámi, co ten čtvrtý?

Na kůň svázán provazy,

ran má, jak kdy uštván chrty

jelen k hrobu dorazí.

Hlava k prsům jako zvadlá,

ruce v provaz zavity,

prsa jako bez dychadla

a rty rudě podlity.

„Jenom krůpěj podejte mi!“ –

Šenkýř znova načepí,

hulán džbánek srazí k zemi,

až se rozlít’ na střepy.

Sousedé se tlačí mnozí –

„Co to, probůh, znamená?“

„Ani slova!“ hulán hrozí

a sňal píku s ramena.

Jeden soused šedovlasý:

„Račte, páni, dovolit –“

„Koním chceš-li na ocasy,

dám tě ve dví rozpolit!“

Hurá! Zas už větrem letí –

„Co as čeká vinníka!

Zachraň, bože, našich dětí,

až to kosti proniká!“

A zas ve vsi ticho, k svátku,

zvonek skončí klekání,

a tam hoch jde přes zahrádku

na nejsladší číhání.