Bouře.

Dvě tmavá okna, za nimi jest ticho,

jen mřížovím ven prchá něco kouře...

Ve vnitřku? Dusno, vlhko a much plno

a kolem tma jest. V srdcích? – Bouře! –

Zde oba jsou. Co o nich říci třeba?

On sedí na loži své čelo chmouře

a ona spí. Toť bez stáří jsou lidé.

A jejich život? Bouře, bouře, bouře!

A zde tak ticho, mrtvo, vše tak klidné

a vetché tak jak bílý oblak kouře...

A za tím ňadrem, za tou klidnou tváří,

za bílým obláčkem, – kdo řek by, – bouře! –