Bouře.

Bramborů a zelí plná miska

na stole se kouří –

venku tma, déšť lije se, hrom tříská,

čtvero dítek u kamen se stiská

naslouchajíc bouři.

Nejmenší z nich ptá se „Kde je táta?“

„Pst, hle!“ starší šeptá

„celá obloha je bleskem vzňata,“

v tom kdes uhodilo, chví se chata,

ve výši hrom reptá.

Děti do okénka patří v hrůze:

v tmách blesk ryje žhavý,

déšť jak zlato kane na haluze –

„To se Pánbíček dnes hněvá tuze“

nejsmělejší praví.

V tom zas uhodí. „Jej! já se bojím!“

nejmladší už pláče.

„Neboj se,“ dí matka „již tu stojím,“

vešla právě, „kašičku ti strojím,

ke mně pojď, mé ptáče.“

„Dnes pojíte, děti, bez tatíčka,

omeškal se kdesi.“ –

Děti vskočí, rozjasněná líčka.

Bouře přešla, září večernička

nad černými lesy.