Bouři

Když zřím vodstvo, jak se vzdouvá, jak by břehům utéc’ chtělo,

když mé nervy v struny spřádáš, v housle měníš moje tělo,

když tě slyším, jak se řítíš, kyklopská jak věž když padá,

když tě chutnám, jak jsi slaná, jak jsi z ledu, ale mladá,

když tě hmatám kolem sebe, šťasten, že jsem tobě blízko,

konečně co zchvácen klesám v pustém břehu za skalisko:

proč mi z tebe deště piští jako píšťal z varhan lesy,

proč mší slavnou do mne biješ, zrozenou kdes nad nebesy,

proč já slyším kletby z tebe stejně jako výkřik spásy,

proč mi z tebe chorál duní, který svátky u nás hlásí?

Což jsi obřad nejslavnější, na který jsme zapomněli,

ty ho nosíš dosud v hlavě, ty ho ještě umíš celý?

Voláš-li mne – na sloup vzduj se, lidská veš-li nejsem drzá –

mršť mnou tam, kde v tichu čirém duha v mléčný opál zmrzá!