Bouřka.

Smutná, hle! zastřela oblaka nebe,

Stvoření zalézá celé bez sebe,

Déšť se jen valí a zuřící hrom

Poráží skály i stoletý strom.

Vichr tu osykou hrozně si třese,

Tamto zas vyvrací jedloví v lese,

Všecko, ach, všecko, co přijde jen v stříc,

Strhá a valí si s hrkotem pryč.

Moře se nadýmá, vlny se věží,

Korábu kus tu, tam lan – mrtvol leží;

Daleko slyšeti vichru jest jek,

V oblacích rozléhá živlů se vztek.

Ach, kde jsi, oudolí, kterés mi v máji

Bylo co Adamu obydlí v ráji;

Není tě, běda! ach není tě víc,

Bouře tě změnila v prvotní nic.

Ha, tak pak přestaň již, ukrutný čase!

Přestaň, a libé vrať slunéčko zase;

Či-li chceš krásný nám přírody dar

Zkaziti, celý svět uvesti v zmar?

Přestaň, o! jednou již káceti stromy,

Přestaň nám bořiti chatrče, domy,

Vzdal se již, vzdal se, o hrůzo! – ha sic...

Nebude na světě radosti víc!