BOUŘLIVÝM SRDCÍM.

Přeludy svůdné, jež bolest a touhu

ze srdce tvého lákaly k marnému letu,

vzbuzením hrdé mužnosti zapuď,

smutek však, jenž v duši tvé zbude,

umělce gestem proměň v kamennou sochu!

V bělostný mramor zaklej myšlénku svoji,

skrušenou Niobu se zvráceným okem,

v němž stesk se zrcadlí raněné něhy,

z kterého bolesti němých dojemně mluví,

skeptiků touha po víře pláče,

oddanost slabých pohnuta mlčí.

Myšlenku svoji, Niobu smutnou,

v podobě žalem strnulé matky

na cestě stát nech, dav kudy chodí,

že snad jej pohneš k hlubšímu snění,

v kterém se tají zbožnosti záchvěv.

Ty ale zůstaň opodál státi,

ni brvou nehni, nepohni svalem,

umrtvi touhy své z břehů vystouplou řeku,

snů svojich zaškrť úsměvy klamné,

klidně se dívej, dívej se mužně,

kterak se stromu věčnosti prší

ctihodné hvězdy jak vadnoucí listí.