Bouřná noc.

Šero kolem. Ve vichřici

démonové davem letí,

jejich povoz – mraky hřmící,

a jich koně – vichři kletí

ženou se jak zkáza divá,

chýž se chvěje, strom se kývá,

vetché krovy prasknou časem –

aj, tu z vížky ze dřev sbité

odhání zvon mraky líté

posvátným svým hlasem.

Odletěli. Noc se sklání,

z dálky ještě krok jich duní.

To ta chvíle, v zadumání

duch kdy kráčí v mořskou tůni

a zas letí na nebesa,

s rojem hvězd kde v chóru plesá –

jaká radosť se hvězd zírať

a s tou sférnou hudbou zvučnou

prozpěvovať hymnu hlučnou,

slavné „Magnificat!“

To ta chvíle, kdy se nitro

každou žilkou rozezvučí,

jako ptáci v jarní jitro,

jak když včely v úle bzučí.

A ty tluky člověk střeží

jako matka ňadro svěží,

pod nímž chová víc než ráj –

zřídlem srdce perlí, bije,

vždyť je svatá poesie

líbá, hřeje, šepce báj.

Níž se hlava na hruď kloní,

myšlénky kol táhnou řadou,

tu to šeptá, hřímá, zvoní,

až se všechny k spánku kladou.

Aniž hlava pousíná,

člověk na vše zapomíná.

Slyš, tu vichr plíce vzdul,

rozkácené mraky letí,

na nich jako z pekla dětí

démonů dav nazpět plul.

U mých oken zastavili,

a já slyšel jejich slova:

„Hrdé čelo plno síly,

prsa pevná od olova,

v oku vzdor a blesky hněvu,

v srdci mužnosť, pramen zpěvu,

taký křest nám život dal.

Kdybys věděl, co to krve

prolilo se, než poprvé

svobody se prapor vzpjal –

dávno by tvá píseň zněla

jinou také, hlubší řečí,

jako země sprahlá celá,

která bouřce blahořečí!“

Umlkli a těžkým chodem

hrnuli se zhouby s plodem,

klátí stromem jako klasem –

aj, tu z vížky ze dřev sbité

odhání zvon mraky líté

posvátným svým hlasem.

Šero kolem. Hvězdy hasnou.

V mhlivé záři, ve plápolu

u nohou zřím zemi krásnou,

nad ní jako gloriolu

slunce vzcházeť zlatolící.

Slavnostním a ranním ruchem

jak bych slyšel hymnus vzduchem:

„Kdož jste boží bojovníci!“