BOŽA.

Vešla, plnou náruč sedmikrás a zvonků,

sama jako poupě na růžovém stonku,

a v tom oku modrém jako nebe v dáli

všecky květy jara chvěly se a smály.

Vešla s písní na rtu sladce zádumčivou,

jak když větřík z jihu v máji šumí nivou,

a jak svit když padne v těžkých mraků roje,

obemkly mě útlé, bílé ručky dvoje.

Úzce objala mě z dětské síly celé,

v každém kroku, hnutí jaro zosobnělé,

a co v srdci plesu, nápadů, kdo sčítal –

všecky s poupat rtíků polibky jsem schytal.

Prchla zas – však cítím malou ručku její

dosud kolem hrdla, myšlenek svých v reji,

a když v teskné dumě hlava k hrudi klesá,

maně ducha peruť vzlétá nad nebesa!