Bože můj,

Bože můj,

jak svět je pustý od lidí,

od dobrých slov;

i tu trochu výhledu k nebi

lidé ti závidí

i myšlenek lov.

Prázdnotou chtěli by tě obklopit,

bez srdcí, bez duší,

závoj vdov –

říkají – ti přísluší.

A ty – slunce nad hlavou

a vznětů roj,

jdeš v boj

s nečistou jejich představou.

Že není pro tebe pout

ani klece,

hledají, jak by tě přece

slinou mohli postříknout.

A ty, pták u lidí zdivočelý,

letíš daleko od nich – v tiš,

tam – kde jen stromy jsou,

květy a včely

a lidí kde nezříš a neslyšíš.

A říkáš si:

Bože můj,

jak svět je krásný bez lidí!

Zde všem jsem vhod,

smím zpívat si s ptáky o závod,

květ ve mně druha uvidí,

stín mne objímá,

a samoty mé

nikdo si nevšímá.