Bože můj – bráním se – smutek mne chvátí –

Bože můj – bráním se – smutek mne chvátí –

jsou dny, kdy roste jak stohlavá saň,

bezradna stojím, je třtinou má zbraň,

v světélku naděje knůtek se krátí –

dohoří. – Bože můj, v temnu mne chraň!

Do nitra nořím se; pusto v něm, hluše...

Vracím se, bloudím. – Kam jen se dát?

Smrti se děsím, život mne zmát,

dokořán zotvírán příbytek duše –

Bojím se... Vzpomínek musím se bát.

Nevidím slunce, nevnímám země,

oči mé osleply, zalehl sluch,

mrákotou smutku co obestřen duch,

světlo jen bludičkou přichází ke mně,

život kol bezbarvý, beztvárný ruch.

Nemám své podoby, vadnu a hynu,

bez spánku noci jsou, bez klidu den,

lásku jsem ztratila, nalezla vinu,

příbytek duše své zpustošen.

Bože můj – zvedni mne! – Žal když mne chvátí,

do dlaní přitiská zmučenou skráň,

zklamání vymáhá krvavou daň –

v světélku víry než knůtek se zkrátí,

dohoří – Bože můj – v temnu mne chraň!