BOŽE, STVOŘITELI –

Z pravěků tmy odkaz nejkrutější, sladký jako manna,

prokletý, oplakaný, jsi, ó Lásko, krve mé smysl jediný!

Lživá jsou poledne ctností, prolhaná přetvářek rána:

hvězdami, pokořením, slzami, nadějí jsou dary Eviny...

A její klín – Bože, Stvořiteli, mne, mne k sobě zdvihni! –

středem je milosti Tvojí, moudrosti, stvoření Tvého věčným snem,

zhaslých hvězd labutí písní, života ničivou výhní,

věčnosti slitováním, úsměvů hrobem a tajemství pocelem.

Žebráků všech hodem vytouženým, chlebem země, solí,

v žalobě okovů věčné jediným, nejhlubším vzlykem radosti,

pralesy krvavých smutků, ranami, které nepřebolí,

pláčem a ponížením, šílencův ubohých modlitbou úzkostí.

Do vteřin mých – květů zdivočelých – rozhozených žitím,

stříbrem mi napadá rosy, napité svitem Venuše,

srdce své, opilé štěstím, jak zralý plod pukat’ cítím,

a ruce vidím něčí, ohnilé ruce dvě, sahat’ mi do duše...

Živote můj! – Tíha bezeměrná hlavu tísní, drtí,

krajinou srdce boj běsní – na věčné časy bez míru:

Evo, zvíře, duše má! pláči a jásám životem, smrtí –

Bože, Stvořiteli, Ty a já, srdcem jsme země, vesmíru,

bijícím zvonem k slávě poražených, odpuštěním a hranou

nad lány květů divokých – pro všechny jsoucna vteřiny:

z pravěků tmy odkaz nejkrutější, který chutná mannou,

prokletý, oplakaný, jsi, ó Lásko, krve mé smysl jediný!