BOŽE, VĚŘÍM.

Nyní, kdy kolem nás stále potokem tekou

zoufalé slzy a teplá, se kouřící krev.

Nyní, kdy zdá se, že na bledých, bezkrevných rtech

na vždycky, na vždycky umřely úsměv a zpěv,

kdy se z nich dere jen těžký a lkající vzdech.

Nyní, kdy matky se s hroznou námahou vlekou,

jako kams stranou smrtelně zraněné zvíře,

nemohou útěchy najít v modlitbě, víře.

Nyní, kdy zdá se, že nejsi – že klamem tvůj řád – –

klamem tvůj vývoj a pokrok – bratrství chrám – –;

jenom že vzestup je, hlubší pak, náhlejší pád – –:

já, syn tvůj, velikou hrůzou k smrti až užaslý,

v nejhlubších základech víry a duše své otřáslý,

jak divokým zemětřesením dům,

s počátku klna jen těmto zoufalým dnům,

nyní přec věrou svou k Tobě, Ó, Veliký, lkám:

Věřím, že od těchto čerstvých, hromadných hrobů

se slzou na vždycky ustydlou na konci řas

budeme čekati novou, šťastnější dobu,

nový a lepší a větší a slavnější čas.

Věřím, že prožehlí žíravým plamenem bolesti,

zvážnělí jako smrt, scelení ranami neštěstí,

navždy již teskliví z nenahraditelných ztrát –:

zdvihneme opět hluboce skloněnou hlavu,

abychom moc tvou účelnou, moudrost a slávu

chápali s bolestně radostným údivem zas.

Věřím, že vážní a mužní, opravdovější

přestálým bezmocným strachem, těžkými boly

o sladká mláďata svoje, o život holý,

o tichou přítelku životní, o chléb vezdejší –:

vroucně a navždycky, s pokorně radostnou vděčností

uzdravujících se přilneme touhami všemi

k této vše utišující, mateřské zemi.

Věřím, že smířeni s Bohem, vždy dovedem nést

s oddanou pokorou těžkého života prokletí,

nestálé Štěstěny úsměvně laskavé objetí,

jakož i osudu drtivý úder a pěst.

Věřím, že s bolestným úžasem plně teď uznáme:

dosud až byli jsme v čísle závratně velkém

prostého lidu zbytečné, nicotné nuly,

tloustnoucí trubci jen v jeho zvonivém úle,

hltaví cizopasníci vždy – Věřím: dle neznámé,

nejvýše spravedlivé však, tajemné vůle

žádného významu, důvodu k životu nemáme,

jestliže nesplynem s lidu odvěkým celkem,

nebudem pro něj pokorně pracovat, žít.

Věřím, že ty, Ó můj Bože, veliký, neznámý,

vládnoucí přes všechny negace účelně nad námi,

nenechals z pouhé jen rozkoše, pro mstu snad svoji

pro nic své nesčetné syny umírat v boji.

Věřím, že kázals je přibíti na hrozný kříž

smrti a hrůzy, nesnesitelného hoře

proto jen, abys své lidstvo přes rudé moře

prolité krve moh' převésti v zoufalých dnech

do nové země, ke svému království blíž,

k rovnosti, bratrství lidí a národů všech.

Ale až dozní již dávno zoufalé hrany,

na hrobech zapadlých bude jen obilí kvést;

do krajin granátem rozrytých po sté již asi

úsměvná, rozkošná jara slaviti budou

za zpěvu skřivánků jásavý, královský vjezd;

až se zas rozmnoží lidstvo, města až vzrostou,

pohltí zástupy lidu, venkovské lány;

ale až prací a shonem, dravými lupy

v bankách zas naroste zlato v lákavé kupy,

lidstvo se oddá požitku, rozkoši zas;

ale až, zkažené, zhrdne lahodou prostou

přírodní, studánkovitě průhledné krásy,

bude mít, bezkrevné, slova, slova jen, slova

pro obět hrdinnou, pro touhu, pro ideál;

až se zas svíjeti bude neplodnou mukou,

na dráze pokroku nebude moci ni o krůček dál –:

tenkrát – Ó věřím a chvím se, všemocný Bože,

všemocným kynem své ruky, svraštěním brv

rozpoutáš opět nesmírnou světovou bouři,

seženeš oproti sobě nesčetné massy

vinných i nevinných, různá plemena, rasy,

abys zas v pušek a houfnic otravném kouři,

v řinčení mečů, v rozstříklém mozku a krvi

pobitých bratrů a mužů, otců a synů,

v zdeptání krajin a požáru vesnic a měst

vykoupil lidí všech těžkou odvěkou vinu,

kostmi jich vydláždil přechody ztracených cest...!