Božena.

Opadlými květy cesta zasypána,

nikde ani stopy v kyprém sněhu jich,

nechodí už cestou ku potoku z rána

černooké dítě vlasů havraních.

Nezní více lesem tichá jeho píseň,

zapomněly dávno na ně květiny,

a v mé hlavě posud stará dříme tíseň

i pod chladným sněhem časné šediny.

Kolik let je tomu? – Nevím věru ani. –

Když mně z tmavých očí svitla zoře ranní,

byla ještě děckem, – obraz poupěte. –

Chtěl jsem býti rosou v jejím srdci malém,

snil jsem o rozkoši, blahu neskonalém,

až pod rukou mojí v růži rozkvete.

Jako sadař pilný denně jsem ji vídal,

poletavých nožek každý krok jsem hlídal,

znal jsem její radost, znal jsem její žal. –

A když jednou z rána na mne pohleděla,

nebylo to poupě, byla růže skvělá

a já – pěstoun, věru, sám jí nepoznal.

Nové kouzlo plálo v dlouhé řase její,

že jsem zmaten před ní plaše sklopil hled,

sličná ňádra jí se dmula bouřlivěji,

a já promluviti slova nedoved’. –

Hle tam u pramene našel jsem ji jednou

z večera, kdy v modru červánky už blednou,

stíny táhnou k zemi a sny v mladou hruď. –

Snila. – Hledím na ni, – moje vášeň vzrůstá –

chvějícím se retem políbím ji v ústa,

myslím: Dobré nebe moji vinu suď!

A tu drahá dívka s dovádivým smíchem

objala mne právě, když jsem prchnout chtěl.

Dlouho potom v lese bloudili jsme tichém,

růže pro nás kvetly, slavík pro nás pěl. –

Škoda, že je radost netrvalým květem,

rozvály ji větry, uplynula letem

a v mém srdci po ní zbyl jen žal. –

Kdysi u potoka do vrkočů pletla

dlouhé, černé vlasy, – tvář jí nachem kvetla

a já v houšti ukryt sotva oddychal.

V tom zazvučel lesem hlahol dutých rohů –

mladý kníže na hon vyjel s družinou, –

budiž žalováno všemocnému bohu,

že mou laňku maně uzřel houštinou. –

Ulekla se dívka, uprchnouti chtěla. –

Mladý kníže chvatem s oře seskočil:

„Počkej!“ pravil sladce, „taká růže skvělá

hodna, by můj stolec vnadou obestřela,

krásnější jsem věru nikdy nezočil!“ –

Co se dále stalo? – Nevím. Moje zraky

zatemnila slza, v duši padly mraky, –

chtěl jsem prchnout, zemřít bolem šílený.

Chtěl jsem v její krvi utopit své žaly. – –

A když s knížetem pak na kůň vstupovali,

já jsem děcku svému držel střemeny.