Božena.

Kvete kvítko u potoka,

Nevinná to lilie!

Kdož as kvítko to utrhne,

A do věnce uvije?

Aj, vždyť přijde mládenec,

Vplete kvítko u věnec.

Pere děva u potoka,

Krásná jako z růže květ;

Děv co spanilých kdy bylo,

Krásnější nespatřil svět;

Ve vsi je sic zrozena,

Ale pro trůn stvořena.

A hle, z lesa tam vyjíždí

Lovců zbor, vše mládcové,

Z nich ze všech je nejšvarnější

Ten na brůně sněhové;

Oděn krásně, bohatě,

Jen se leskne ve zlatě.

Všickni napájejí koně

Z blizoučkého potoka;

Jeden však z těch hochů dívce

Hloub nahlédnul do oka.

„Děvo krásná, budeš má!

Tebe sám mi Pánbůh dá!“

Děva však sklopí očinky,

V tváři se začervená:

„Já jsem, pane, dívka veská,

Říkají mně Božena.

Sprosta jsem sic proti vám,

Ale šálit se nedám!“

„Aj pro Bůh! – kdož by tě šálil!

To na muže nesluší!

A já kníže jsem, jenž slovo

Dané nikdy neruší.

Nechť celý se horší svět,

Já slovo nevezmu zpět.“

Rychle sklopí děva zraky

K mládenci pozdvižené,

A prsami chotě svého

Kryje tvaře zarděné.

Usta víže stud děví,

Oči lásku však jeví.

Opodál zbor lovců žasne

I plesá v podivení:

Kníže Oldřich v šírém poli

Své slaví zasnoubení –

A choť jeho blažená

Je vesňanka Božena.