BOŽENĚ FRIČOVÉ

Byť cizí země krásna, byť i rájem byla,

vždy domoviny obraz zas se z duše noří,

byť cizí země žírná „druhou vlastí“ byla,

přec srdce k první vlasti do skonání choří.

A touha roste – roste, není k překonání,

hůl putovnická sama do ruky se vtláčí,

a noha spěchá tam, kde kruh nám žije věrný

soudruhů z blahých dob, a soudruhů i v pláči.

Tys také připutovala nám z dálných krajů –

nuž pánbůh tedy dej zde srdci zotavení,

buď zdráva mezi námi, a též Karlu svému

z té milé, drahé vlasti přines pozdravení!