Božetěch.

Za viny otců a za hříchy svoje

zved’ těžký kříž a nes’ ho k branám Říma.

Šij skrušenu, s nohama krvavýma,

tam stanul, přešed sněžná horstva troje.

I zved’ svůj kříž a volá u bran stoje –

smích zazní zpět: To lžikříž! – a když hřímá,

je sražen v zem. – I šel. –Teď stýrán dřímá:

– stín jeho padá v zem i v mraků voje.

Co žil a trpěl, všechno jemu zdá se,

jak pod ním v bouři chví se horská lada

a nad ním orel vichřicí se třepá. –

A s mraků trhliny mu na kříž padá

– jak sní o vinách otců, – vnuků spáse! –

proud červánků, jejž nevidí zem slepá!