BOŽETĚCHU!

Božetěchu, muži mého snění,

jména tvého zvuk i života běh celý

láká mne jak v létě vonná lípa včely.

Svatým nejsi sice. Pochyby však není,

snažil ses jím být – a to je věru více!

Neboť, ne těch, u nichž svatým se jen hází,

ale těch, kdo chtějí svatou učiniti

každou věc i duši, těch nám schází!

Věru, otče Božetěchu,

u tvých Čechů

i té řeči smysl pomalu se kazí.

„Svatý!“ Co již svatým nenazváno v žití!

Předsudek a fráze, blbá hesla sterá,

zbabělost a psovství, jistá kariéra,

ranec otroctví na šíji nahrbené,

především pak vždy to střevo drahocenné,

továrna a obchod, dobré živobytí,

holka hodně hmotná, pytel na dukáty,

všecko, vše – jen ne ten Velký třikrát Svatý. –

Jak se s těmi smluví řeč tvá libozvuká?

Také těm však, co jsou s nebem jedna ruka,

kteří ještě totéž, co ty, velebí,

na prsty je dobře podívat se s hůry,

pozor na ně, otče, dát i na nebi!

Na ohýnku svatém mnohý hezky v tichu

polívku svou chce si ohřát bez ostychu,

ba, kdo ještě může, husy péct i kůry. –

Ostatně, to dnešku pochopitelné je.

Oheň jako oheň – jen když taky hřeje.

A tak třebas různě jejich řeči znějí,

přec ti první druhým dobře rozumějí,

navzájem se jako schopní lidé ctí.

Jedno chtít však, dnes jest holé neštěstí:

podle jména tvého hledat v Božské kráse

hladové své duše celé potěšení –

to jest vzpoura, které sotva pardon dá se!

Božetěchů, otče, u nás mnoho není!

Buřičem již tebe zvali, Božetěchu.

Sic jen případ, víš, kde srdce tvoje v spěchu

nechtělo již čekat na dojemnou chvilku,

korunu až svatou vsadili by králi

lidé povolaní. Ty můj snílku!

Přinesl jsi tenkrát, zdá se, i svou hlavu

z lesů svých, z té prostoduché dáli?

Co tě napadlo, že v záležitost stavu

zasáh jsi, jenž netýkavkou sluje?

Ale, víš-li, mně to imponuje!

Neskromný! Však, což to pokání tvé krásné?

Kříž tvůj – snivá hlava pokořená,

že i věčný Řím tu nad zbožností žasne

kajícníka podivného jména,

poutníka z té dálné země za Alpami,

z lidu vítězů, jejž tehdy hřálo štěstí. –

Bývalo, ba, bylo! Krajané tví milí

buřičů dnes úkol jinak pochopili:

Proti Nejvyššímu hloupě hlavu vznésti,

by tím bídněj bídným lidem otročili. –

Božetěchu, otče, nehanbíš se námi?

Sázava ti zašla. Ale národ celý

mohl by dnes býti Sázavou ti snad.

Úhorem jest dost. Je dost již prohořelý –

ale lepších konců dočkal by se rád –

a když mu i kříž zas naložiti chtěli,

on jej trpělivě s tebou doved vydlabat

slzami i krví, mozoly, jež bolí. –

Ale teď jen sázet – přijď nám pomáhat –

a kde není jinak – Prokopovou holí!