BOZI.

Noc byla, slavíků v níž perly tonů zněly,

mdlé vůně dýchaly z květů v ty pozdní chvíle,

kraj v rosy opálech a vílách mlh snil celý,

číš luny lila zář svou jako víno bílé.

V té noci magické, tam u zahradních dveří

jí děl: „Mám tak tě rád“ a přivinul ji k sobě,

jí zlíbal retů mák, vlas, jenž jak noc se šeří,

a kous’ ji do ouška, tak zmaten byl v té době.

A když to nervosní on objal tělo její,

tu bylo mu, jak mizel kol by vesmír celý...

Ó něha retů těch! Nechť v propasť nejhlouběji

se sřítí hvězdná změť, on pohrdá vším smělý!

On sám teď bohem jest; jak směšně vesmír prázdný!

A přec za chvílí pár on v hrobě bude hníti,

a pak – ó v nebi ten jak z nás si dělá blázny! –

zas jiní na chvíli se bohy budou mníti...