BOZI A LIDÉ.

Jsou kdesi v daleku vždy, bůh a bozi.

Nic nikdy neřeknou, jen hrozí, hrozí –

oh, němé skály nad zem schýlené.

Jde lidstvo užaslé v jich těžkém stínu.

Chce blíž – chce výš – chce za ně, nad skalinu,

a náhle v hloub se zřítí, šílené.

Jak slunce, žhavá slza nebes, skanou

v tmu věčnosti a zítra nově vzplanou

jak slunce ve své slávě nad moři.

K nim věčně s břehů země zkrvácené

vztahuje lidstvo ruce zpřerážené,

jak ponoří se a zas vynoří.

Čas občas o jich trupy, zlaté vlasy

s posměchem krvavou dlaň otírá si,

však zítra s prosbou, hrůzou pokleká.

A bijí, bijí bozi, kati smaví.

Však zítra Jakobův žebř sami staví

až k nebi pro smutného člověka.

Vždy pospolu, vždy srostlí, bozi – lidi.

Vždy zápasí, vždy ctí se, nenávidí,

nesnesou blízkosti své vzájemné.

Čím více kroky odvážné se blíží,

tím s větší výšky, větších dálek vzhlíží

fantomy sladké, hrůzně tajemné.

Ó, věčně ubíjení, věčně živí,

ztracení v temnotách a oslniví,

průvodci do neznáma z neznáma!

Pochmurní Atlanti, již na ramenou

nesete tento svět, zem rozloženou,

a přece jdete vždycky před náma!