BOŽÍ BOJOVNÍCI

Tvrdé lože a přec jako ze sametu.

Hraví tu se u hlav snové slétli,

zlaté záře rozsypali, vonných květů

v tichý spánek mladé žínce vpletli.

Tvrdé lože v Táboritů tmavém voze,

jichž tu dlouhé řady v ranním šeru stojí

jako černavý mrak zahubením hroze.

A ve výši zástava se svatá rdící

nad svatebním ložem šeptá píseň svoji:

„Kdož jste boží bojovníci!“

Neslyší ji mladý snící Táborita:

na klíně mu dřímá mladá žena.

Hasnou hvězdy, na východě už se svítá,

nad pole vzlét’ skřivan orosená.

Dumá vojín, vlhké stírá vlasy s čela –

v klíně láska jeho, blaho dřímá tiše!

Usmívá se – ach, a jediná jen střela,

a svou neuvidí ženu milující.

Sklonil hlavu – nad ní prapor šumí s výše:

„Kdož jste boží bojovníci!“

Slunce východ! Už se celý tábor budí,

v zlaté záři zbroj se hrůzná míhá,

vzdouvají se v větru kalichové rudí,

hluk a šum, a povel povel stíhá.

„Vstávej, milá!“ Ženu budí políbení.

„Nastal den a boj! Tys Táborova žena!

Slyš, jak pějou k Bohu bratří shromáždění!“

Žalmy jitrem zvučí v nebe doufající;

a pak ona, jako řeka rozbouřená:

„Kdož jste boží bojovníci!“

Tábor v bitvu! Každý své se chápej zbroje!

Hrčí vozy. Na kůň, na vůz, v šiky!

Jezdci v letu. „Vrahů četných blízko voje!“

Země duní. Zříš je, honce, harcovníky,

vůz za vozem? Jako bouře rozzuřená!

Míhají se kusy, bojovníci, zbraně – –

A tu Tábor a s ním mladá jeho žena

s lože svatebního patří smrti v líci.

Nezalkají, vždyť to volá zákon Páně:

„Kdož jste boží bojovníci!“

Ej, to seč! Kvas hrozný. Hyne dav po davu.

Kalich Páně tu, tam Říma znaky –

Čech tu hubí dávné rabství, zpupnost, slávu –

Hukot kusů, ryk až pod oblaky!

A tam mladík ten jak vrahy tepe, shání!

A s ním anděl zhouby, statná žena jeho –

pavezou mu – vlas jí vlaje kolem skrání –

Ha, ten výkřik! To v něm srdce pukající –

Zanik’ v řavě, v vlnách zpěvu válečného:

„Kdož jste boží bojovníci!“ –

Zašla bouře, nepřítel už prchá v dáli,

kol jen mrtví. – Vítěz zákon boží.

Na voze tam Tábor. Bujný dub to skláli –

vedle žena – na svatebním loži!

Padla s mužem. Vlídná zasáhla ji střela. –

Slunce hasne, muže líbá, růži bledou.

Kolem druzi. Naklonili chmurná čela,

a ten starý, vážný hejtman dumající

pokyvuje hlavou svojí šedou:

„Ej, to boží bojovníci!“ – –