BOŽÍ MLÝNY.

Tik-tak – čas odměřuje

věčnosti kyvadlo.

Tká zatím Osud a snuje

to dějin divadlo,

to velké theatrum světa,

boj prastarý dobra i zla.

Ach, není to opereta,

je krvavě vážná to hra –

nejrozmanitější role

a výjevy kmitnou se v ní:

zde válečná kouří se pole,

tam ukolébavka zní.

V té hře lze čehokoli

se nadát. Ba může se stát,

že Césara Augusta roli

v ní z cirkusu august smí hrát –

v ní někdo dělá jen gesta –

muž druhdy vykoná čin.

Úzká však, strmá je cesta,

vedoucí do výšin.

Je zajisté věcí vkusu

v tvář spoutanému plít.

A stěží lze, nebudíc hnusu,

křižovaného bít.

Vy k tomuto činu, pane,

jste chvíli si vyvolil,

když v zahradě Getsemane

lid hrdý číš nejtrpčí pil.

Ve tváři vaši slinu,

pot krvavý na skráních,

ne za svou – za cizí vinu,

za přátel zradu a hřích

pněl na kříži, přátelům oněm

by na čas vykoupil mír.

Tu slinou střikl jste po něm,

vy – César, vy – kavalír!

Je zajisté věcí vkusu

v tvář křižovanému plít;

a stěží, nebudíc hnusu,

lze spoutaného bít.

Zdálo se, boží mlýny

že zapomněly už mlít.

Benito Mussolini

smí ve tvář číkoli plít,

smí zákeřnou dýkou a jedem

cestu si raziti vpřed,

být konečně Osou a Středem,

kol něhož točí se svět,

do žen a do dětí v klidu

smí syn jeho stříleti,

sám Duce pak ze slz lidu

si diadém svíjeti,

v národů krvi a bolu

háv purpurný smáčeti,

jak César po Kapitolu

v triumfu kráčeti.

Gesta, gesta, gesta

smí dělati otec i syn.

Široká jejich je cesta.

Kam vede? Do výšin?

Benito Mussolini,

já ondy měl podivný sen.

Viděl jsem krvavé stíny

černých dětí a žen,

zničená pole a města,

zemi, jež plakala;

chřtán tygří, veliká gesta

a čenich šakala,

já viděl – a ve snu se styděl –

nůž do zad vražený,

jak šakálek prchá jsem viděl,

kňučící, spražený,

teď kola, obrovská kola

ve snu tom letí mi vstříc,

půl pláčou, smějí se zpola,

točí se víc a víc – –

až rozmachem rázným a spěšným

vás do zubů popadla

a mrštila paňácou směšným

do hlubin propadla.