BOŽÍ MUKA.

Tak dlouho už, co tuto děsnou tíži

jsi na svou drahou, svatou hlavu vložil,

co celé peklo bolesti jsi prožil

na dřevěném a spráchnivělém kříži.

A v bolestech jak hlava tvá se níží,

mně náhle zdá se, v oku tvém že ožil

kýs paprslek, jenž divné světlo množil

kol hlavy tvé. A zrak tvůj v dál se hříží.

Co vidí tam, to ves je chudá, malá,

to zmírání, to beznaděj a zima.

A ve tvém oku celé nebe dřímá.

A náhle mi, jak v paprscích by ráje

tvá božská náruč vesmír objímala...

Nic. Sni jen dál. Ta ruka přibitá je.