Boží muka.

Kde v širém poli obilí se vlní,

kde žárem slunka černá země puká,

kde večer vlčí mák se rosou plní,

tam na rozcestí stojí boží muka.

Tam zesinalé tělo Krista leží

na klíně bolestivé Matky boží,

a kdosi z bílých květů věnec svěží

tam položil mu na korunu z hloží.

Hle! jsou to šípky, které pučí v máji –

však jak by z trnů na koruně kvetly;

vždyť krví zbarvily se na okraji

a prostředek si uchovaly světlý!

Ó čerstvý květe ve výklenku starém,

ty symbolem jsi duše zanícené,

jež opíjí se Krista svatým žárem

a chladí jeho rány rozjitřené!