Boží oči.

Venkovský chrám, v něm postranní oltář tichý.

Bolestná Matka tam ku nebi zdvihá oči,

trčící meč jí ve srdci hluboko vězí.

Prostý to obraz, však lid jej má v lásce zvláštní,

každý den zbožná duše tu v dumách klečí.

Prostičký oltář, můj Betlem, má Golgota denní.

Pod Matkou Boží tam krucifix malý stojí:

na kříži Kristus a jeho mě hledají oči.

K oltáři stoupám, hle, teskně se na mě dívá,

slzícím okem mě výčitkou v srdce bodá,

chvěji se sláb a zahanben klopím zraky.

Dřevěný kříž! Co Ježíš ten očima mluví?

Nevinné oči, jež nevinné lily slzy;

dítěte oči, jež macecha denně trýzní;

panenské oči, když vydáno tělo hříchu;

národa oči, jenž oloupen o svá práva,

okovy spoután, posmíván v řeči svojí;

beránka oči, jejž k zabití surově vedou!

Výmluvně mluví a stenají němé ty oči!

Ježíši ustaň, sic zahltí srdce mé slzy,

hříšný jsem, vím, a nehodný být tvým sluhou,

chvěje se kalich v hříšných mojich rukou,

hříšný jsem, vím, však veliká má je lítost,

hříšný jsem, vím, však větší je tvoje Láska!

Rozechvěn šeptám posvátná slova mešní,

pozvedám hostii, pozvedám k nebi kalich – –

Vyjasněte se bolestné Boží oči!