Boží soud.

Lomikar sedíl hu stolu

(co v senci světál v plápolu!),

pozval si pány, šlechtice

ha sám pjil ze všech nejvíce.

„Ha páni moji!“ – smíl se jen –

„dnes zrovna je to rok ha den,

co zpupnyj rebel, drzyj chám

mňe na soud boží volál tám.

Von vověšenyj s čakanu

na věčnou visí pohanu,

ha já tu dodnes plnyj sil.“

Ha zase číši zdvíh a pjil.

„Sou zkrocený, sou bez síly,

co robotovat nechtíli,

jim práva vzel jsem, lán i les,

je vojskem tisk, vrh do želez,

ha tichá huž má každá ves.

Sou hubitý ha v soužení,

jim dáno věčný mlčení!

Tak na konec přec přišel zdar!“

Ha zas číš zvrátil Lomikar.

„Mám hamry, pece, hutníky

a houžitek z nich veliký:

tepřiva íčko těší sjet

a chci tu byjt pár hezkých let.

Běž, chlapše, nový pro víno

ha ty poj, cháme Kozino,

poj podívat se, rebele,

jak píju tary vesele!“

Zvíhli se páni v tý chvíli,

haby na tuto připjili,

hale v tom jako v průvanu

zaplákla sjetla na stranu.

Puch jako z hrobu sencí táh,

hubrus se zvíhal, praskal práh,

že se až votřís mnohyj pán:

vopravdu – dveře dokořán.

Ha Lomikar, co žil tak rád,

na židlici svou zpátky pád,

ha voči k dveřím hupíná:

ve dveřích stojí – Kozina.

Jak plent tám stojí, jako duch

ha na krku má rudyj pruh,

nic nemluví, nic neříká,

jen vočma duši proniká

ha prstem volá říšníka.

Ten eště svoji ruku zpřáh

jak na vobranu v mrákotach

ha potý hlyjb se překotil,

křeč v tváři svý, v sloup voči míl.

To shon bul v zámku! Za chvíli

huž humíráček zvonili,

však ve vsích sedlák, skrčen v kout,

si šeptal: „Přec je boží soud.“