BOŽÍ TĚLO.

Oživly věže – Atlantové pějí,

kovová hymna světů

hřmí nad městem, jež obtáčejí

girlandy světel a květů.

Řečiště ulic rozbouřená,

hle, vlny zpívající;

nad ně jak křídla rozprostřená

korouhví vlajky chvící.

Družiček bílých měkké řady

pod věncem v čisté skráni,

svou stopu květnou zůstavují všady,

květ z heboučkých svých dlaní.

Se žhavým květem lilje svící

nad vlny hlav se zdvihly,

jak pohled duše plachý, hledající

taj Božství nevystihlý.

Dnes z tabernaklu svého vyšel

blíž srdci lidu svého,

rtů jejich vášnivý hold aby slyšel,

se zmučil vzlykem sníženého.

Taj s námi Boha přebývání,

taj božské něhy sdílné,

taj věčného se zapírání

nad věčnost Lásky silné!

V běl chleba zahalen jak do ornatu,

v monstranci zlaté touží,

On jediný sám Velkněz vesmíra tu

svou obět do věčnosti slouží.

A místo tiary jen luční kvítí

kol monstrance své vine,

On duší milenec vnitř touží vjíti;

ó běda, čí práh opomine.

Ó duše, květ jej nevinnosti vnadí,

svá roucha oblec čistá;

svou milost prsten zasnubní ti vsadí,

královskou Svatbu chystá.