BOŽIŠTĚ

Stůl kamenný, kol stromy staleté

a stupně nepohodou vymleté

připomínají dávné božiště

a pramen, vrhající v těžiště

vymleté skály čisté proudy vod,

vyhloubil pro ně křtitelnice bod.

Jak obrovská dlaň, která doušek nese,

mně připadá. Nic kolem nepohne se,

polední úpal skály zatěžuje.

Je chvíle tu, v níž Bůh se přibližuje

a viditelní v prameni i stínu.

Sypkému břehu nakypřuje hlínu,

rozmarně vplétá květ trav do kadeří,

by svítil tam, až lesy kol se zšeří.

Kos zalétl sem s vysokého buku

a svoji píseň ladí do trojzvuku.

Jak hledím v květy v zeleň travin vtkané

a naslouchám té písni nehledané,

je mi, že bych i já před boží tváří

tam obětovat měla na oltáři.

Co mohu dát, co mého ještě jest?

Svobodu, lásku, víru, naděj, čest?

Mám jen svou čest, je chudé srdce mé

a v prsou zachvívá se zmateně.

Krev vycedím-li, promění se v dým

a obětí svou Boha obměkčím?

Les mlčí. Stojí stromy staleté,

do ticha, žáru, stínu zakleté,

a z písně kosa, jež tu dosud zní,

mně Ave rozhřešením vyzvání.