BOŽÍTĚLOVÁ

V zahradě červnovým sluncem tajemně vzdouvá se do plodu květ,

pukají pivoňky, lilie stroze se dívají na ně,

zelí se krabatí žárem, v hlávky se krčí,

cibule meče vyhání, ostré dva brousí v chuť již budoucí

a jablíčka rajská lehtají drobnými plátky

fazolí šplhavý chvat.

Bezmračná obloha houstne v neznámé modro,

v nepojmenovatelné, zářivé, plamenné modro,

andělská roucha tak září a svítí,

neboť i v nebi je svátek, veliký hod,

o Božím Těle tam nastupuje teď v procesí

devátý kůr.

Přivíráš zemdlená víčka, matněji ještě je zdviháš,

„Bože můj,“

šeptneš hlasem tišším než v bezvětří tráva –

a náhle:

jsi pivoňkou pukající, jsi lilií strohou,

jsi skrčenou hlávkou, jsi fazolí švihlou,

jsi hlinou, jež voní, jsi hrudou, jež praská,

a na mžik

jsi atomem slunce.