Božská duše.

Jen jedna velká, bílá hvězda svítí

na opálovém nebi v tiché kráse

a duše tvoje unavená cítí,

jak jiná duše kol v svět rozlévá se.

Zda vstává snad ze spící řeky hlubin?

Zda květ ji vydychuje v svojí vůni?

Zda červánků ji vyzařuje rubin?

Zda spala přes den v chladné horské tůni?

Je náhle zde a přívalem se valí,

v své zvolna všecko zahrnuje vlny;

do moře ticha ztápí strom i skály,

pláň jest jí plna i hvozd jest jí plný.

V ní zvonce vesnického zvuk se hatí

a vozu ruch a mouchy zabzučení,

až sama nad lesem i nad souvratí

se rozlije ve pravěkém svém snění.

A ty, jenž stojíš kosmu nad propastí,

sám nemohl bys říci v této chvíli,

zda vidíš svoji duši v ní se třásti,

zda duše božská v nitro tvé se chýlí.

Jen záblesk to je, jako rosa travou,

a jako v prachu zákmit bílé řízy,

jak velké bílé křídlo, nad tvou hlavou

jež mihne se a zas juž v dálku mizí.