BOŽSKÉMU SRDCI! (VI)

Jdou světců řady v běhu věků

a na tom Srdci každý zdřím’;

sny sladké, plné rajských vděků,

tu snili pod tím přístřeším.

Z příbojů světa přicházeli

jak trosečníci z víru vln;

svět čeho nedal, nacházeli

mír želaný a tajupln!

Jak poustevníci zavírali

se v Srdce to jak do svých cel,

ať život za nimi kdes v dáli

či vábil nebo burácel.

Tep Srdce toho tajemného

jak matky klín je kolébal,

co jejich ret tu z prsu jeho

za mléko mateřské krev ssál. –

Mé srdce, dychtivé ty štěstí,

jež v světě marně hledalo’s;

zde může tobě pouze vzkvésti,

tu zdřímnout nejsladší je los!