Božství.

Co z chaosu vstal svět náš přeubohý,

dle představ svých si člověk tvoří bohy.

Zřelť v tučném býku boha, v krokodilu

Kdys Kamid, prabydlitel země Nilu.

A Kanobčan ctil v objemném ho džbánu,

a chytrý Azték hnět’ ho z marcipánu.

A ve volu, jenž v útrobách byl žhavý,

jej Babylonské ondy ctily davy.

A Kirina, psa s jeleními rohy,

syn Číny k poctě vřadil mezi bohy.

A ve vtělení želvy obrovité

Ind Višnu měl, své božství nad vším skryté.

A v tučném kanci, modrém Herlikanu,

ctil Kalmik svého boha, pána pánů.

A v rybě – Bajušáku – Kamčadále,

a Peršan v plameni, jenž hořel stále.

A German ve vlku, jenž Fenrir zove

a zhltne vše, co chodí, létá, plove.

A ve trojhlavém starci šesti zraků

jej Slovan ctil a v hromobitném mraku.

A v ženách květných vnad a v zjevech reků

lid římský bohy zřel i národ Řeků.

A v beránku a holubici bílé

my obraz boží vidíme té chvíle.

A dál a dál, vždy jiným bude videm

Bůh časům jinakým a jiným lidem. –

Co z chaosu vstal svět náš přeubohý,

dle představ svých si člověk tvoří bohy.

Leč onen Veliký tam v slunném jasu

jest nad pomysly božství všech i času.

Je v dobru skryt a ve pravdě a kráse

a v útrpnosti na svět usmívá se. –