Božství.

Byl večer. Temna proud jak vodopád

se ve kraj lil, jenž zdál se mrtvý sníti,

velebnou hrůzu z nekonečna vát

cítiti bylo, – ztad, kde mizí Bytí.

Sám velký stín, obrovským stínem šel,

byl strašný ve své vznešenosti černé,

šel přes hor nahý hřbet, v kraj tajuplný spěl,

kde rudých sluncí blesk plál v dáli bezeměrné.

A za ním lidstva dav jak dlouhý had se táh

v ohromné mezeře, jež zdála se bez hrází,

kouř obětí spěl z jeho středu, v výšinách

jenž mizel závratných, kde měsíců svět vzchází.

Ho chtěli poznat blíž, tož spěli za ním v dál...

Však děsná mezera se stále stejnou zdála,

řad mrtvol hnijících jich cestu pokrýval,

co Stín šel vážně dál, kde rudá slunce plála.

Za věkem minul věk. A každý cestou pad,

aniž Ho poznal, touhou zmírající,

On velký, strašný šel dál v nekonečna chlad,

kde rudých sluncí blesk s krvavou planul lící.