BRAČEK – PTÁČEK. (II.)

Smutně v staré chatě

lidé žijí chudí,

bída uspává je,

hlad a nouze budí;

otec je tu s matkou –

ne, s macechou prostou –

a děvuška s hoškem

v zlý tu život rostou.

Rostou v tuhé práci,

rostou bez potěchy,

místo drobných písní

kvílí z ňader vzdechy;

holubí je otec,

ale matka dračí,

kdo potěší děti

v usedavém pláči?

Dvě děti siroty

a krkavčí matka –

ptáčky dva a kočku

skrývá chudá chatka –

ej, jaká tu láska,

když tatíček v hoře?

Pocelů je málo

a políčků spoře.

Komu žalovati,

když je mrtva máti

a macecha nechce

k sirotkům se znáti?

Katí se a jedí,

hlavy rukou drví;

dcerka v slzách tone

a synáček v krvi.

Baltou junošíka

do hlavěnky ťala;

dvěma proudy krve

hlava zapadala;

urubala nožky,

usekala ručky...

„Máti, hrozná máti,

zlé jsou vaše tučky!“

Tone dcerka v slzách,

chlapčík v krvi rudé:

„Máti, hrozná máti,

co pak ze mne bude?“

„Ať bude, co bude,

povíš-li však komu,

vyříznu ti jazyk,

vyženu tě z domu.

Ukážeš-li lidem

krve rudé znaky,

jako Janíkovi

urobím ti taky:

useknu ti hlavu,

neuvidíš táty...

jdi a zahrab v háji

zkrvácené hnáty!“

Bědovala dcerka

bolestnými slovy,

skryla krev bratrovu

v pohárek tisový;

krev v tisový pohár,

tělo v režné pleny,

nesla do háječka

v růvek nekropený.

Na pěšince křížné

zahrabala v šeře

u kořenů drobných

šípkového keře;

zalila slzami

a bratrovou krví:

„Spi mi tady sladce,

Janko zlatobrvý!

Spi mi tady sladce,

spi mi tady milo,

vzpomínej, co bude,

zapomeň, co bylo;

jenom někdy na mne

v planých růží stánku

rozpomeň se s jara,

Janíčku, můj Janku!

Spi mi tady drahý,

milý sen a blahý,

dám já tvému keři

věru dosti vláhy;

dosti vláhy z očí,

dosti tepla z hrudi,

počkej jen, až vánek

v růžích vůni vzbudí!

Až obláček bílý

vzejde za podletí,

bude tebe niva

z květu připájeti,

míle připájeti

z nebeského vínka,

až vypučí z růvku

vonná rútovinka.

Bílý květ až spustí

střemcha v slunka sledu,

za pokrm ti z něho

pirošky dá z medu;

pod peřinkou sněžnou

v zimě budeš spáti,

a s jara ti budou

ptáci do snů hráti.

Až opadá lipka,

uvidíš, můj Jenku,

ustřádá ti jeseň

šumnou na halenku;

a slunéčko letní

až se nad šíp vznese,

vele červenáčků

do klínu ti střese.

Spi mi tady sladce,

vždyť jsem v růvek sela

ze srdénka lásku

a pohádky s čela;

jimi proměníš se,

máj až k háji sletí;

z ruček tvých i prstů

zbují drobné snětí.

Kučery tvých vlásků

vzejdou na povázku,

a z modrého očka

vzroste fialočka;

z očí fialočka,

jahody z tvých rtíků,

budeš jako kytka,

Jano, Janošíku.

Za jara i léta,

v úsvitu i v šeři

na cymbál ti cvrček

pěkně zatepeří;

cvrček zatepeří,

pěnka zaštěboce,

rozkveteš se, Janku,

znova v každém roce.

Všecko bude krásno,

ano, ano, ano,

kytičko mé duše,

Janíku můj, Jano,

snad i tvoje duška

ve ptáčka se změní,

a v zpěvánku zvučnou

tvoje žalostnění.

A já přijdu k tobě

u večer i v zoře,

bych ti žalovala

všecko svoje hoře;

přiběhnu se tázat

u večer i ráno,

kdy mě k sobě vezmeš,

Janošku můj, Jano!“ –