BRAČEK – PTÁČEK. (III.)

Bylo, nebývalo,

nebývalo, bylo,

vše se zaměnilo,

vše se proměnilo;

léto dojásalo,

jeseň dotesknila,

kmentovou si plenou

niva hruď povila.

Vánci v zápolení

v ručí let se dali,

lesy zazpívaly,

sněhy zaplakaly;

ledy tavily se,

slunce vodu pilo,

pokraj řek se na sta

perel nakupilo.

Stínům na zápači

splihla černá křídla,

v oživené kukle

babočka se líhla;

v srdci země něco

tajného se dalo,

nebe jasnilo se,

slunéčko se smálo.

Radostně se smálo

široširým světem,

Jankův hrobný šípek

obalil se květem;

u výši hnal v růže,

v důli do lístečků,

jako by měl šohaj

kytku na srdečku.

V té živoucí kytce

štěboce si ptáče,

ale kdo je slyší,

neví proč, a pláče;

náhlá v srdci lítost

naříká a kvílí...

„Aj, co že to zpíváš,

ptáčku roztomilý?

Co že prozpěvuješ

na pustině této,

jaká je to píseň,

jaký nářek je to?

jaké smutné zvuky,

jaká slova nyvá?

Zpívej, ptáčku, zpívej!“

A ten ptáček zpívá:

„Já jsem Janko porubaný,

bez čechele v růvek daný;

matička mě utratila,

sestřička mne uželila

a pod šípkem v háji skryla.

Rosička mě napojila,

střemcha medem ukrmila,

a halenku lipka dala

a ptač zpěvem odchovala.

U horského zřídla

vyrostla mi křídla,

stal se ze mne ptáček,

malý neboráček,

peřím popelatý,

zpěvánkami zlatý,

jenom na hlavěnce

krvavé mám laty!“

A zas dál si notí

jen tak pro potěchu,

leč kdo mimo kráčí,

utajuje dechu;

utajuje dechu,

drahnou stojí chvíli,

až vyslechne s pílí,

z popěvku co kvílí.