BRAČEK – PTÁČEK. (V.)

Přivedla cestička

za polední záře

k rozvitému šípku

švarné kalúpkáře;

poslouchali ptáče

na šípkovém trsu,

ozvala se bolest

také v jejich prsu.

Stáli, poslouchali,

divně se jim dělo,

srdce zabušilo,

chvělo se a chvělo;

nebylo jim hnutí

při té ptačí smuti,

stáli, jak by rázem

v pouta byli skuti.

„Chudých kalúpkářů

co že podá ruka?

Vyslechli jsme, ptáče,

tvoje zpěvná muka;

nuž, dáme, co máme!“

A v polednou chvíli

kalúpek pod pérkem

na keř zavěsili.

Popěvá si ptáčík,

poskakuje výše,

s kalúpkem i pérkem

větérec si kníše,

ale šíp ho věru

snítkou drží zdobnou,

a zas ptáčík zpívá

zkazku žití drobnou.