BRAČEK – PTÁČEK. (VI.)

V soumrak kamenáři

mimo pospíchali;

stanuli a žasli,

kdo zpívá, se ptali.

Nikoho na poli,

ani v lesa chvojí –

malý ptáčík zpívá,

na šípku co stojí!

„Ej, siroto malá,

ptáčíku ty sivý,

jako nůž nás bodá

zpěv tvůj žalostivý;

jako nůž to bodá,

jako klinček voní;

jaký že to zvonek

z hrdélce ti zvoní?

Chudí kamenáři

co můžeme dáti,

než ti divá bolest

malé srdce schvátí?

Nemáme kalúpků,

šatek neděláme,

kamení jen holé

v horách ruka láme.

Ale keď si zpíval

nám tak roztomile,

na hrob kámen dáme,

sirotěnko milé!

Na hrob kámen hodný,

dobře přitesaný

ze předu i strany,

do rovně i hrany.“

Zaštěboce ptáčík,

třepe se a sedá,

rudou hlavou vrtí,

ze všad kámen zhlédá,

veselo hopkuje,

šípek obletuje,

pestré jeho peří

hravý vánek čeří...

Dlouho sobě notí,

pěkně, převesele,

jak by nebyl zažil

trápení a žele;

letí zvučná píseň

podvečerem k hati,

až se drobný ptáčík

v srdci šípku tratí. –