BRAČEK – PTÁČEK. (VII.)

Uprostřed hvězdiček

zaskvěl se měsíček,

jako v stádci bírek

bojtár pacholíček;

jak bojtárek mladý,

usměvavý, rusý,

když berušky bílé

z košiáru hnát musí.

Pod šípkem vše ticho

větřík umdlen čuší,

jen šedavý ptačík

květy ze sna ruší;

do vůně je budí,

hebkou šatku béře,

k rodné chýži letí

z šípkového keře.

Kosinečkou ručí

obletuje horu,

za chatu si nese

šatku do javoru,

z chaty v šíp se vrací,

zpět s kalúpkem letí,

a zas ukrývá ho

v javorovém snětí.

Už s posledním darem

z šípku k chatě míří,

ne jak by byl kámen,

ale květné chmýří;

lehce křídly věje

a po třetí v skoru

za tou chatou skrývá

v snětích na javoru.

Přes noc – jak? – sám Bůh ví,

ale věru bylo,

všecky dárky ptáče

na strom vynosilo.

Na ráno pak záhy

s javoru vršíka

přepodivno sladko

zpěvnou zkazku vzlyká.

„Já jsem Janko porubaný,

bez čechele v růvek daný,

matička mě utratila,

sestřička mne uželila

a pod šípkem v háji skryla.

Rosička mě napojila,

střemcha medem ukrmila,

na halenku lipka dala

a ptač zpěvem odchovala.

U horského zřídla

vyrostla mně křídla,

stal se ze mne ptáček,

malý neboráček,

peřím popelatý,

zpěvánkami zlatý,

jenom na hlavěnce

krvavé mám laty.“

A zas dál si notí

jen tak pro potěchu,

leč kdo ptáčka slyší,

utajuje dechu;

utajuje dechu,

drahnou stojí chvíli,

až vyslechne s pílí,

z popěvku co kvílí.