BRAČEK – PTÁČEK. (VIII.)

Zahnal jasný bojtár

bírky z nebes pláně,

zora ovila si

růže kolem skráně;

a jak ptáčík zpívá,

v ranním hodokvasu

poznává ho sestra

po miloučkém hlasu.

Z okénce mu volá:

„Jaj, ty ptáčku hodný,

živ tě Pánbůh, živ tě,

bratříčku můj rodný;

bratříčku můj družný,

mámou na smrt zbytý,

pod šípkovým keřem

tajně v háji skrytý!

Poznávám tě z blízka:

peří tvé se blýská,

zůstaň u mne, Janku,

zle se mi tu stýská;

tvé srdéčko zpívá,

ale moje kvílí,

viď, že jsi ty Janík,

ptáčku roztomilý!“

Jsem, Katuško zlatá,

jsem, mé líčko bledé;

toužím uviděti,

jak se vám tu vede;

jak se vede tobě,

taťkovi jak asi;

už zůstanu s vámi

na budoucí časy.

Pospěš, dar ti nesu:

hladký v rub i v líci,

ručníček, co dali

hodní šefraníci;

chytej, zlatulenká!

A z javora houšti

pěkně cifrovaný

šáteček jí spouští. – –

Za dceruškou oknem

hledí otec sivý:

„Ej, Janečku, Janku,

posud-li jsi živý?

Kde že’s mi se toulal,

kde že jsi co kutil?

Dlouho pro tě, kruto

starý otčík smutil!“

Můj drahý tátuško,

holubičí duško,

ubohý váš Janík

na křižné mám lůžko;

na té křižné v háji,

v tom zeleném šípu;

ptáčík jsem a slunci

z ňader písně sypu.

Přiletěl jsem v chvatě

v šedoperém šatě,

abych vás, tátuško,

v rodné viděl chatě;

abych se potěšil

z těch upřímných očí,

nežli mi zapadnou,

do hrobu než vnočí.

Jsem v javoří sněti

u vás samotřetí,

srdce mé i duše

velký svátek světí;

snesl jsem vám dárek

v úkryt javorový...

ať se páčí, taťko,

kalupec můj nový.

Kalúpek můj nový,

pěkný kastorový;

kalúpkáři dbalí

za zpěv mi jej dali;

pojďte pro dáreček!“

A z haluzné houšti

na klín tatíčkovi

švarný kalúp spouští.

Za otcem macecha

z okna ven se kloní:

„A což pro mne, ptáče,

nic se neuroní?“

„Uroní, jen chytej,

do vražedných paží!“

A maceše rázem

kámen hlavu sráží. –

„Pomsta v mojí ráně

rozdrť tvoje skráně,

však jsi dávno měla

viset na čakaně;

viset na čakaně,

lámána být kolem,

a já zpívat budu

lesinou i polem:

„Já jsem Janko porubaný,

bez čechele v růvek daný,

matička mě utratila,

sestřička mne uželila

a pod šípkem v háji skryla.

Rosička mě napojila

střemcha medem ukrmila,

na halenku lipka dala,

a ptač zpěvem odchovala.

U horského zřídla

vyrostla mi křídla,

stal se ze mne ptáček,

malý neboráček,

peřím popelatý,

zpěvankami zlatý,

jenom na hlavěnce

krvavé mám laty!“ –

A zas dál si notí

jen tak pro potěchu,

leč kdo ptáčka slyší,

utajuje dechu;

utajuje dechu,

drahnou stojí chvíli...

Ach, kdož ví, co všecko

z drobných zpěvů kvílí!