Bradlec.

Osaměle, tiše hledí

ty Bradlecké sesutiny

na východ přes Krkonoše

a na západ do planiny.

Mnoho ví to zbořeniště,

mnoho okolní ty lesy,

v kterých místo dávných půtek

vede ptactvo nyní plesy.

Ptactva zpěv a chládek lesní

hezké dívky přivolává,

potok všecky občerstvuje

a podskalí kvítí dává.

Dívky trhaj’ lesní kvítky,

víjí z něho pestré věnce,

a se skály házejí je

dolů na hrob – na mládence.

A pak sobě vypravují

o mládenci pověst tklivou,

jak svou věrnost i se srdcem

pohřbil zde pod skálou snivou.

Milovalou dívku krásnou,

ona též ho milovala,

a než čas se sešel s časem

za jiného se mu vdala.

Bradlecký pán dívku pojal,

na Bradlci měli plesy:

mládenec vzal pušku svoji

a nes’ žal svůj v temné lesy.

Chodil lesem vzhůru, dolů,

přišel večer ku Bradlci,

počkal si tu na svou milou,

aby okřál ve svém srdci.

Vyšla milá na podhradí,

dlouho se s ním milovala,

a slzíc mu věrnou lásku,

věčnou lásku přísahala.

Ó jak okřál dobrý jinoch

v náručí své drahé děvy:

kdo od milé vzdálen nebyl,

o objetí takém neví.

„Drahá dívko, ó jen zavři

úžejí mne do náručí,

ať se na tvém moje srdce,

věčné lásce přinaučí.

Ty’s mne lásce naučila,

velkou lásku srdce cítí,

já zas vštípím tvému srdci,

jak lze věčně věrným býti.

Bdi nad láskou mojí věrnou

v tomto temném lůně lesů,

já tam věčně chci tě čekat,

tam ti věrnost svoji nesu!“

Na to vroucně políbil ji,

až mu slzy v očích stály,

políbil ji ještě jednou

a pak vrh’ se s kolmé skály.

Les ho objal chladnou páží,

závojem ho přikryl černým,

by na blízku lásky svojí

věčně mohl zůstat věrným.

A ta dívka věrně chrání

lásku svou jen pro milence,

denně se skály té hází

na velký hrob jeho věnce.

Dlouho ale neházela,

umřelať – jak ohlas v háji,

a teď z okolí zas dívky

věnce na hrob házívají.

Tichý hrob ten a zpěv ptáčků

dívky sem teď přivolává,

a na věnec pro jinocha,

les jim věrně kvítí dává.